Struny podzimu

 

Hladina babího spřádání

leskne se zapadajícím sluncem.

Zem, pokrytá jemnými vlákny,

jakoby ze všech sil chytala

poslední paprsky končícího léta.

Kráčíme potichu

osamocenými poli plnými života.

Dlaněmi zakrýváme oči oslněné stříbrem,

které se jako struny natahuje

a spojuje každičký kousek zorané půdy.

Naše nohy získaly závoje neviditelných princezen.

Držíme se za ruce

svázáni poutem

každodenních procházek zapomenutými kouty.

Sdílíme nesdělitelné,

zatímco barvy se široce rozlévají do kraje

a vpíjí do našich nenasytných těl.

Konce jsou pro nové začátky...

Doma_luj beránka

Maluju podle mléčné pěny v kávě

Naslouchám podzimu, barvám, co zrodily se právě

Uvnitř je chladno, zatopíme si v náručí

Než naše bosé nohy skončí v dalších papučích

Maluju zlehka, těžkými tahy štětcem

Ať už se dostaneme z toho, co ani jeden nechcem

Už neprosíme o jakékoliv vytržení

Hledáme jinde, když tady podnět není

Nasloucháš hlasům, co nesou se sem z dálky

Bylo dost rozlito pod prázdnými šálky...

Pořád bych něco chtěla

jsem ne(z)řízená střela  

Konec září...

Srdce mi buší s další kávou,

tělo rozechvělé očekávanou zprávou

chytá se stébla, nové naděje.

Ve skutečnosti se nic neděje.

Člověku trvá, než mu dojde,

že nula od nuly pojde

a že nekonečno, ležatá osmička,

jsou dvě na sobě esíčka...

Ale i snad...

 

                                                           V krajině nekonečen

                                                       před sebou samým svlečen,

                                                           v krajině poznání

                                                           Tvé srdce vyzvání.

                                                         Do jeho rytmu vlečen

                                                            tajemným voláním.

                        

                                                            A srdce prudce buší,

                                                            propasti temna tušíc.

                                                       V mysli, jak v kypré strouze

                                                              oddávajíc se touze,

                                                           k smyslům jsme hluší.

                                                        Nežijem, přežíváme pouze.

                                                              Trpíme utrpením,

                                                           co ve skutečnosti není...

Jak ptáci v kleci...

Jak ptáci v kleci,

ve zlatém vězení.

Zpoza nezamčených dveří

vyhlížíme do kraje.

Netroufneme si vyletět,

s obavou,

že bychom se už nevrátili.

Prostor, láska, svoboda.

Je to jedno.

Můžeš se ztratit,

v bezbřehosti

ducha.

Můžeš se vrátit domů.

Skrz prostor,

co nemá hranic.

Jak ptáci v kleci,

toužíme po svobodě,

kterou jsme si sami vzali.

Žehráme na život,

který si sami volíme.

Jak ptáci v kleci.

Křídla nám nikdo neodpáře.

S odvahou

vylétnout.

 

.

Aguila aguile

💓

Chci...

 Chci 

      vkládat slova, hlásky,

      do květů sedmikrásky...

Jabloně tiše líbat,

      do jejich korun zpívat,

      dovnitř se dívat,

z lásky.

Chci 

      kráčet pevným krokem,

      jít přímo, neuhýbat bokem,

 hladit vzduch, co nediví se,

      že s ranním sluncem tetelí se,

      než s parnem tiše vypaří se,

z lásky.

Chci

      vzpomínat a zapomínat

      poklidně plynout, nořit se a vzlínat.

V poryvech větru

      stát pevně jako skála,

      mít všechno, když raduju se z mála,

z lásky.

Chci

      pramenit jako horská řeka,

      plachtit a unášet se do daleka,

v bublině z mýdla

      najít hlubší smysl všeho,

      obklopit svoji dětskou duši něhou,

z lásky.

...

...

Někdy se člověku nechce,

žít lehce.

...

Morana

 Smrtná neděla

Jaro

Hemžení tělíček komářích slečen,

tanec,

co pod jabloní

jarní svěžestí voní.

Narcis

je silou života vlečen

k obloze,

před kterou zraky své kloním.

V nádheře.

Svobodný ten, kdo v tichosti žije,

koho beze slov

přírodní poezie

sytí.

Vzduchem se šíří miliony tečen,

do jejich sítě snadno se chytím,

svým bytím...

a srdce zvoní.

14.3.2022

Vstávám Ti naproti,

Slunce.

Obejmout všechny stíny,

vyléčit temnotu

vlastní září.

Každý den,

potichu,

učit se trpělivosti,

vracet se k radosti,

netrpět bolestí,

co ke mně nepatří.

Učím se.

Vstávám Ti naproti,

Slunce.

MASOPUSTíme 2022