Nakonec, a vlastně na začátek, volím samotu.
Vyrážím na cestu
s jistotou, že na mě doma čekají.
Vydám se po stezce,
co není značená,
tlačena zvídavostí,
hnána dobrodružstvím,
tažena intuicí.
Přešlapuju dutozem,
překračuju spadané kmeny,
zamotaná do bludného kořenu
kráčím po měkkém smrkoví,
provázena světlem a stínem zároveň.
Míjím odbočky, uzounké cestičky
vyšlapané od zvířat.
Já šlapu svojí cestu.
Dorazím na hlavní,
velké překvapení,
nechápu, ale přijímám.
Chvilku se poddávám odlesněné magistrále,
chvilku.
Raději se budu ztrácet,
než v pohodlí jasného směru
podcházet dráty vysokého napětí,
míjet davy lidí,
poslouchat civilizaci.
Jsem si tak vědoma přivlastněných strachů,
až se mi chce brečet
Jsem si tak vědoma krásy a daru života,
až brečím.
A v hlavě zní mi:
"Unikám do nikam"
Volím si svobodu.
Přeju si vidět jelena
a dát si kafe s čokoládovým dortem :)
Život je o to krásnější, že se vracím domů.
Tam, kde je moje srdce,
Tam, kde tloučou srdce milovaných,
Tam, kde můžeme být každý sám,
všichni spolu.
Sklenicí vína
oslavuji sama sebe. :)
