Hladina babího spřádání
leskne se zapadajícím sluncem.
Zem, pokrytá jemnými vlákny,
jakoby ze všech sil chytala
poslední paprsky končícího léta.
Kráčíme potichu
osamocenými poli plnými života.
Dlaněmi zakrýváme oči oslněné stříbrem,
které se jako struny natahuje
a spojuje každičký kousek zorané půdy.
Naše nohy získaly závoje neviditelných princezen.
Držíme se za ruce
svázáni poutem
každodenních procházek zapomenutými kouty.
Sdílíme nesdělitelné,
zatímco barvy se široce rozlévají do kraje
a vpíjí do našich nenasytných těl.
Konce jsou pro nové začátky...
