Maluju podle mléčné pěny v kávě
Naslouchám podzimu, barvám, co zrodily se právě
Uvnitř je chladno, zatopíme si v náručí
Než naše bosé nohy skončí v dalších papučích
Maluju zlehka, těžkými tahy štětcem
Ať už se dostaneme z toho, co ani jeden nechcem
Už neprosíme o jakékoliv vytržení
Hledáme jinde, když tady podnět není
Nasloucháš hlasům, co nesou se sem z dálky
Bylo dost rozlito pod prázdnými šálky...
Pořád bych něco chtěla
jsem ne(z)řízená střela
Srdce mi buší s další kávou,
tělo rozechvělé očekávanou zprávou
chytá se stébla, nové naděje.
Ve skutečnosti se nic neděje.
Člověku trvá, než mu dojde,
že nula od nuly pojde
a že nekonečno, ležatá osmička,
jsou dvě na sobě esíčka...
V krajině nekonečen
před sebou samým svlečen,
v krajině poznání
Tvé srdce vyzvání.
Do jeho rytmu vlečen
tajemným voláním.
A srdce prudce buší,
propasti temna tušíc.
V mysli, jak v kypré strouze
oddávajíc se touze,
k smyslům jsme hluší.
Nežijem, přežíváme pouze.
Trpíme utrpením,
co ve skutečnosti není...
