...

Pošeptej do ticha,

ať tělo nedýchá,

alespoň na chvilku.

Ve tmě se proměním

ve vesmírné proudění,

na chvilku.

Obraz se rozsvěcí,

stávám se konkrecí

odvěkou.

Skrz kámen promlouvám,

větrem se ovívám

pod dekou.

Rozhalená vstříc běžím

kopcům, co proti dveřím

naráží.

Vychází slunce a já...

no, moc se nezměnilo...

jsem...